Když jsem byla malé dítě, tak jsem si moc přála mít počítač. Jenomže jak už to bývá, tak ještě před patnácti lety to bylo opravdu hodně složité sehnat nějaký počítač, protože v té době to bylo ještě všechno moc drahé, takže moji rodiče nám nechtěli koupit žádný počítač. A když jsem mamince a tátovi stále říkala, že by mě a bratrovi stačil nějaký úplně obyčejný počítač, protože jsme ho chtěli jenom na hry, tak nový nepotřebujeme. A když se rodiče dozvěděli, že bychom na našem počítači hráli jenom hry, tak už nám striktně řekli, že nám ho vůbec nekoupí.
S bratrem jsme se na sebe opravdu smutně podívali, protože jsme vlastně prozradili něco, co jsme ani prozradit nechtěli. Takže jsme potom rodičům snažili se namlouvat, že bychom chtěli počítač, který potřebujeme do školy. Jenomže bohužel tohle se nám pak vůbec nepovedlo. Rodiče ihned zjistili, že bychom jim lhali a že bychom stejně na počítači hráli různé počítačové hry a nic jiného. Takže to vůbec nepřipadalo v úvahu. Takže svůj první počítač jsem si pořídila až v devatenácti letech, kdy jsem vyšla střední školu a konečně jsem si z druhé výplaty pořídila počítač.
Byl to také počítač z bazaru, ale mě to moc neštvalo. Mě to vůbec nevadilo, protože jsem neměla moc peněz. Protože za další čtyři roky jsem si už našetřila na nějaký opravdu skvělý herní počítač, kde hraji s přáteli online hry, které mě hodně baví. A i když jsem už dospělá, tak mám stále duši dítěte, takže mě baví hrát počítačové hry a vůbec se za to nestydím. Určitě je hodně lidí, kteří v dospělosti hrají stále počítačové hry a přijde jim to naprosto normální. Jenom moji rodiče to stále nemohli pochopit, že já, dospělá, hraji si stále hry ba počítači. A také je super, že mám takovou práci, kde také mohu pracovat online na počítači, což mě vážně moc baví.