Když někdo vytaví kov, prokáže lidem dobrou službu. O tom není pochyb. Ale samotný kov, který takto vzniká, by nikoho nenadchnul. Co by se s ním dalo dělat? Zhola nic. Možná by se dal kus kovu použít jako těžítko, nebo by se jím dalo tlouct do něčeho jiného jako třeba kamenem, ale to by nebylo v dnešní době smysluplné.
Vytavený kov se prostě musí dále zpracovávat. Musí se z něj vyrábět něco, co my lidé následně upotřebíme. A protože jsou kovy obvykle hodně tvrdé materiály, nelze doufat v to, že bychom z nich něco udělali pouhýma holýma rukama. K takové práci jsou nezbytné různé nástroje. A ti, kdo se výrobě kovových výrobků hodlají věnovat, si tedy musí sehnat takové nástroje a stroje, jimiž dosáhnou toho, čeho dosáhnout chtějí.
Majitelé firem a dílen se tedy po potřebném vybavení shánějí. A kupují si ho, protože by jim ho určitě nikdo jenom tak zadarmo nedal. Ale někdy při tom narážejí na problém, jímž jsou vysoké ceny. Někdy je tak draho, že výrobci sice něco potřebují, ale nemohou si to dovolit. A to znamená, že by teoreticky neměli být schopni svou práci odvádět. Bez náčiní to zkrátka nejde.
Ale naštěstí nemusí být nikdy tak zle. Ti, kdo shánějí tvarové frézy a další stroje a nástroje, totiž nemusí nakupovat jenom tam, kde se nabízí jenom vybavení, které pochází přímo od jeho výrobce. Někdy si lze koupit i to, co je třeba i docela nové, ale už to někdo vlastnil. Inu, někdy některé firmy neodhadnou své potřeby a pak mají nadbytek vybavení, kterého se potřebují zbavit. A díky tomu, že je tu i obchodník, který podobné nadbytečné věci kupuje a pak je prodává těm, kdo je potřebují, se dá spousta podobného vybavení sehnat i docela levně. A tak může mít každý, kdo pracuje s kovem, to, co potřebuje, aby mohl splnit to, co se od něj očekává. Za ty ceny, co u podobného přeprodávaného zboží jsou, se dokáže vybavit snad každý.